Jak poznat závislost na počítačových hrách?

Počítačové hry za posledních dvacet let prošly dramatickým vývojem. V jejich zábavnosti se však skrývá i nebezpečí, virtuální světy mohou být pro někoho mnohem zajímavější než ten náš skutečný. Jak tedy poznat, zda-li jde o závislost na počítačových hrách?

Jaká je hranice mezi závislostí a koníčkem?

Existuje několik definic a jejich kritéria pro určení závislosti bývají obdobná.

Těmi jsou například:

Neschopnost ovládat nebo omezit hraní,
zvyšování tolerance,
odvykací příznaky,
Pokračování v aktivitě, i když víme, že nám způsobuje problémy v životě, např. ve vztazích, v zaměstnání nebo ve škole.

Stejná, nebo podobná kritéria se používají i při diagnostice závislostí na návykových látkách.

Jak závislost na hrách může být nebezpečná?

Důvodů je řada, jedním z nich je například, že důsledky nadměrného hraní na sebe dají dlouho čekat a o to hůř se pak napravují. V tomto ohledu je můžeme přirovnat k cigaretám. Důsledky každodenního užívání heroinu člověk pozoruje třeba už za půl roku, ale kouřit můžete třeba dvacet let, aniž pocítíte výrazné potíže. Jenže pak Vám mohou zjistit závažné onemocnění, jako je například rakovina a to už může být pozdě.

Nadměrné hraní her také nepřináší potíže hned. Když pomineme fyzické následky, na které každý výrobce her upozorňuje v příbalovém letáku – zrak, držení těla nebo epilepsie – jsou to zejména následky v oblasti psychiky a v sociální oblasti. Tam se mohou následky projevit až později.

Největším nebezpečím je nedostatek sociální interakce

Co máte v životě více než čas a sociální život? Pro starší je odpověď jasná, ale pro mladistvé jde o hodnoty, které ještě nejsou důležité. Říkají si, že času je dost a sociální život zvládnu po síti nebo ho mám dost ve škole.

Důležité je uvědomit si, že kontakt s člověkem v online prostředí je nenáročný, většinou bezpečný a zajímavý. Pro takový kontakt totiž nemusíte nikam chodit, oblékat se nebo mýt. Nikdo Vás nehodnotí podle toho, jak vypadáte, a nikomu nemusíte říkat nepříjemné věci do očí. To vše v realitě vyžaduje nějaké úsilí. V online kontaktu toto vše odpadá, navíc jste hodnoceni podle toho, co ve hře umíte. A můžete si klidně zanadávat nebo zavtipkovat, i když by Vám to v realitě tak nešlo. To vše je lákavé, a pokud zrovna trpíte nějakým handicapem, pak dvojnásob.

Negativním důsledkem tohoto jednání bývá vyhýbavost při fyzickém kontaktu, neobratnost v sociálních vztazích nebo osamělost. To však nepřijde hned, ale jde o dlouhodobý vývoj. Klienti, kteří hrají PC hry a chodí k nám do poradny, mají vždy nějaký důvod, který je k tomu vede. Na pozadí je neúspěch ve škole, šikana, nepochopení, problémy s komunikací v rodině, úzkosti. Avšak v těchto případech nejde o „závislost“, a pokud se nám povede odstranit příčinu a člověk je spokojený ve svém reálném životě, respektive světě, pak už nemusí být jeho hlavní prioritou a náplní hraní her.

Jak poznám, jestli jsem já nebo můj blízký skutečně závislý?

Do naší poradny přivede velkou část klientů někdo z jejich blízkých, například přítelkyně, maminka nebo manželka, protože okolí většinou vnímá problém dříve než samotný klient.

Ten daný člověk si často ani nepřizná, že by nějaký problém se závislostí mohl mít a už vůbec si neřekne o pomoc.

Je třeba se sám sebe zeptat, zda v hraní her vidím problém. Hra rozvíjí intelekt, dokážete se u ní odreagovat, komunikujete s ostatními hráči. Pokud nastane problém, je oproti jiným činnostem způsoben z velké části mírou hraní.

Pak už stačí být k sobě upřímný. Řada lidí v mém okolí se mě často ptá: „Jsem závislý? Piju moc, hraju moc?“ Já se jich na oplátku ptám, zda jim ta činnost (např. hraní) přináší do života nějaké problémy. Například ve vztazích, v práci, ve škole. Vaše okolí je takový první indikátor. Jak s tím potom naložíte, je už na Vás.

Jak se závislost na počítačových hrách léčí?

U většiny lidí to přejde samo a netýká se to jen hraní, ale mnohdy třeba i drog. Měli jsme v poradně kluka, s nímž jsme řešili řadu problémů spojených s dospíváním, hraním her na úkor školy a podobně. Jednoho dne se zamiloval, odložil konzoli a bylo hotovo. Nechci to tím ale úplně zlehčovat. Dospívání je určitě velmi významný faktor.

Klíčovým může být také řešení problémů, které je k závislosti na počítačových hrách vedou.

Jsou pro vyléčeného „závisláka“ hry permanentním nebezpečím a měl by se jim navždy vyhýbat?

Je třeba si uvědomit rizika a vědět, že k tomu jednání mám sklony. A pak se sám rozhodnout, zda se vzdám her, alkoholu či dalších návykových látek navždy, nebo ne.

Rozhodně každému doporučujeme, aby se své závislosti vyhýbal, ale pokud přijde a chce zkusit kontrolovaně hrát, nevyženu ho, ale pracujeme s tím. Pro někoho je ale jednodušší si říct „nemůžu“ a je hotovo. Proč ne?

Je to ale trochu něco jiného u alkoholu, něco jiného u léčení gamblingu a něco jiného u PC her. Zdravotní rizika jsou úplně jinde. Záleží na zhodnocení toho, co mě k případné závislosti vedlo a co mi přinesla. Pokud mě k ní vedla řekněme samota a nedostatečné uspokojení z reálného života, přineslo mi to jen prohloubení této sociální situace a zdravotní komplikace. Pokud jsem rozhodnut, že to takhle nechci, musím si dále v životě dávat pozor, abych v podobných situacích opět nesklouzl k nežádoucímu jednání. Rozhodnutí je na každém.